Stejní evropští vůdci, kteří uzavřeli dohody s Tureckem o zadržování syrských, libanonských a iráckých uprchlíků na asijské straně Bosporu, podnikli rychlé kroky, aby nabídli podporu Ukrajincům, píše se v komentáři na francouzském webu Agoravox.

Ukrajincům, kteří se stali obětí ruské vojenské intervence, a všichni souhlasili s tím, že to bude nazýváno „invazí“. Evropské unii se podařilo v rekordním čase aktivovat „směrnici o dočasné ochraně“ z 20. července 2001 na pomoc lidem prchajícím z válkou zasažené země. Tato směrnice vstoupila v platnost 4. března a milionům lidí nabídla okamžitou ochranu a jasný právní status na další tři roky. Je bizarní, že krajně pravicoví politici odmítající imigraci a obvykle nepřátelští k vítání uprchlíků ve svých vlastních středoevropských zemích se postavili na stranu ukrajinských uprchlíků a občané z celé Evropy přijeli na hranice Ukrajiny, aby se postarali o uprchlíky a uvítali je ve svých domovech .

Můžeme být jen hrdí, že vidíme tento příval solidarity s lidskými bytostmi v nouzi, ale to nám nebrání přemýšlet o tom, co se změnilo, že Evropané dnes cítí tolik empatie k uprchlíkům, zatímco oni necítili stejné pocity k ostatním. uprchlíkům, zejména na hranicích Polska, Řecka a Maďarska. Položení takové otázky se může zdát provokativní nebo obludné, když je tam stav nouze, a rychlost úřadů v tomto případě můžeme jen uvítat, ale zdá se, že tyto akty solidarity jsou specifické pro tuto situaci a pro tuto populaci. Odpovědi by neměly být předmětem etnické a/nebo politické diskriminace.

Maďarsko, Chorvatsko a Polsko militarizovaly své hranice, aby zabránily uprchlíkům z Blízkého východu a dalších prostředí ve vstupu na jejich území (a do EU) od roku 2015. Evropská komise těmto státům vyčlenila miliony eur na zlepšení jejich systémů pro zadržování „neregulérních migrantů“ . Tento režim sledování a odposlechu měl za následek uzavření evropských hranic vysídleným osobám i „ilegálním osobám“ a vystavil je situaci trvalého ohrožení. Byli mezi nimi mimo jiné Afghánci prchající před Talibanem a Jemenci prchající před saúdskou armádou. Byla jim odepřena právní pomoc a byli zatlačeni zpět přes hranici do Srbska,

Naproti tomu, když se Ukrajinci ocitli pod útokem, nejenže titíž vůdci opustili svou omezující hraniční politiku „bezpečnost především“, ale udělali vše pro to, aby usnadnili přístup civilistů do bezpečí, a politické organizace, které se postavily proti každému, kdo bránil „práva“ “ uprchlíků se stali jejich prvními „ochránci“.

Mnoho Evropanů z bývalých „východních zemí“ pravděpodobně sympatizuje s ukrajinskými uprchlíky, protože obrázky ruských tanků v ukrajinských městech jim připomínají historii jejich vlastní země, jako byla epizoda z roku 1968 v Praze, v bývalém Československu za sovětské éry. Mohou mít obavy z války na Ukrajině kvůli geografické blízkosti této země a obávají se, že budou do ní zapojeni. Mnoho obyvatel zemí jako Polsko, Maďarsko a Česká republika pravděpodobně Ukrajince osobně zná, což vyvolává pochopitelné emotivní reakce.

Ale co země západní Evropy? Jsou Evropané, kterým zůstal osud uprchlíků z Blízkého východu lhostejný, připraveni pomáhat a chránit Ukrajince, protože si myslí, že i oni jsou „civilizovaní“ a pocházejí z „evropské kultury“. Měla by logika, která určuje, kdo je vítán jako uprchlík a kdo je vrácen a vyloučen jako „neregulérní migrant“, založena na kritériu sociokulturní spřízněnosti? Je naše touha pomáhat jiným lidským bytostem podmíněna subjektivní reprezentací „nás“ a „nich“. Toto jsou, jak jistě pochopíte, psychologické páky manipulace používané stratégy a komunikátory podle doporučení vyvinutých Edwardem Bernaysem ve své slavné knize „propaganda“.

I když je uspokojivé konstatovat současnou efektivitu institucí v oblasti ochrany jednotlivců v případě ozbrojeného konfliktu, lze se ptát, jak budou úřady v příštích letech schopny zvládnout rozdíly v zacházení mezi populacemi podle jejich zeměpisného původu a nikoli podle jejich objektivní situace jako žadatelů o ochranu tváří v tvář prokazatelnému nebezpečí.